Cestopisy

Cestopis č. 1 - Zell am See - Rakouské Alpy

http://www.turistika.cz/cestopisy/show/zell-am-see-rakouske-alpy.html

Den první :

Jelikož jsme v loňském roce absolvovali dovolenou v Jeseníkách, řekli jsme si, že pojedeme za větším horstvem. Vybrali jsme rakouské Alpy - městečko Zell am See v Salzbursku.
Odjezd byl stanoven na 5.6. v 1 hodinu v noci. Záměr byl stihnout východ slunce v Alpách. Ale co čert nechtěl, dva dny před odjezdem se zkazilo počasí a dlouhodobá předpověď slibovala déšť, déšť a zase déšť. Odjezd jsme proto posunuli na 4hodiny v noci, bylo by totiž zbytečné vstávat, když budou všude mraky.
Cesta probíhala hladce Luštěnice -> Praha ->Budějovice -> Linz a déšť stále nikde. Už jsme začínali doufat, že se předpověď meteorologů nevyplní. Byly sice mraky, ale nepršelo. Samozřejmě doufali jsme zbytečně. 50km před Salzburgem začalo drobně poprchávat a za Salzburgem se již spustil pořádný lijavec. Ale i přes toto počasí nás Alpy ohromily. Vysoké štíty, přes které se valily černé mraky, vodopády padající z ohromných výšek a horské bystřiny s modrou čistou vodou.
Do Griesu, místa našeho ubytování, jsme dorazili v poledne. Ubytování jsme ale měli až od 16té hodiny, proto jsme rovnou zajeli do Zell lam See. Dokonce na chvíli přestalo pršet, proto jsme se šli projít po břehu jezera směrem do centra. Jezero Zeller See je obrovské. První co Vás upoutá je průzračně čistá voda. Po jezeře jezdí několik „parníčků" pořádajících okružní jízdy po jezeře. Ceny se pohybují od 3,5€ do 15€. Na celém západním břehu jsou udělána kotviště pro loďky místních. Procházka po upravené cestičce tak působí velmi romanticky. Bohužel zhruba po hodině začíná poprchávat, proto hledáme útočiště v jedné z mnohých hospůdek. Po obědě, když déšť trochu poleví, spěcháme k autu a odjíždíme do Griesu se ubytovat.

Gries je od Zell lam See vzdálen zhruba 10km. Cesta vede údolíčkem, kterým protéká řeka Salzach. Výhodou je také železnice - zde hojně využívaná k cestám za prací a ke svážení dřeva.
Pension je pěkný a čistý. Pokoj máme vybaven obrovskou postelí, ledničkou, sporákem, televizí a sprchou s WC. Dávám si kávičku, a jelikož přestalo pršet, vydávám se prozkoumat okolí. V samotném Griesu není prakticky nic. Je to vesnička dlouhá asi 500m. kromě pekárny, bankomatu a dvou restaurací tu nic není. Zato vedlejší St. Georg už je zajímavější. V samotné vesnici je mnoho klasických vesnických domů v rakouském stylu. Klasický vzhled ala Doktor z Hor je tu zcela běžný. Nad vesničkou se potom na kopci vypíná kostelík. Dojít k němu je docela fuška. Ani tak nevadí, že je to do kopce. Problémem je spíše správná orientace, ke kostelíku není totiž značená žádná cesta. Nakonec k němu zdárně dorazím. Obklopuje jej hřbitov, nedaleko je památník padlým v 2. sv. válce. Navíc protože je kostelík na kopci, je odtud krásný výhled do okolí, ten kazí snad jen nízko se valící tmavé mraky. Fotím ještě několik klasických alpských pohledů, a jelikož se začíná smrákat, mířím pomalu domů. Uvidíme, jestli zítřek přinese změnu počasí k lepšímu.

Den druhý :

Opět se probouzíme do zamračeného rána. Jemně prší a tak přemýšlíme co dál. Nakonec se rozhodujeme znovu pro Zell lam See a nedaleký Bruck. Chceme se projít historickými centry těchto měst a nakoupit nějaké ty suvenýry...
Po snídaní vyrážíme. Dokonce přestává i pršet. No co o Zell lam See říci. Kromě mnoha pensionů a hotelů v klasickém alpském stylu zde nic není. No je tu ještě kostel a architektonicky zajímavé kongresové centrum. Na nábřeží je ještě central hotel, ale jinak opravdu nic. Proto míříme do Brucku, ani tam však útěchu nenalézáme. Opět kostel a alpské domy. Ještě se zastavujeme v Bille na nákup a pak jedeme domů, protože opět začíná pršet. Doma si vaříme oběd, já koukám na France Open a čekáme na spásu v podobě lepšího počasí. To bohužel nepřichází a tak nezbývá než vyčkávat na pokoji.

Den třetí:

Iniciativně se budím už v 7hodin. Bohužel opět prší a tak znovu zalézám pod peřinu. Znovu se probouzíme až v 10 hodin. Dáváme si snídaní a rozmýšlíme co dál. Jelikož přestává pršet, padla naše volba na Klummské vodopády. Ty se nacházejí asi 2km za Kaprunem, je to tedy kousíček. Cestou tam se počasí ještě zlepšuje. Auto necháváme na parkovišti a podle cedulí míříme ke kase. Platíme 3€ za osobu a vstupujeme do chráněného území Klumm. K vodopádům a po celé jejich délce se jde po bytelných dřevěných lávkách se zábradlím. A opravdu to stojí za to. Nic podobného jsem v životě neviděl. Obrovská výška a úzká soutěska, to jsou společné znaky tohoto místa. Tudy v divokém proudu a za ohromného rachotu padá dolů mléčně modrá voda. Je to překrásné, nedá se to srovnat s ničím, co jsem doposud viděl. Kam se hrabou vodopády Černé Desné, Bílé Opavy, či Víznerovské ... tyto jsou delší, vyšší, zuřivější. Celá stezka je dlouhá asi kilometr. A po celé délce vás také smáčí voda, ať už kapající shora, nebo rozptýlená ve vzduchu jako vodní tříšť. Proto pozor na fototechniku. Na konci je přehradní stěna, ze které se všechna ta voda řítí.
Nyní si musíme vybrat. Jedna možnost je jít zpět k autu, druhá je obejít přehradní nádrž. Jelikož jsme zatím nikde nebyli, volíme druhou možnost a vydáváme se podél přehradní nádrže. Z každé strany ční vysoké alpské hřebeny, místy pokryté sněhem. Dokonce se klube modrá obloha a slunce. Konečně, to je to počasí, které jsem si představoval. Okruh kolem jezera je kratičký - měří necelé tři kilometry. Vracíme se zpět k autu. Počasí opět začíná hrozit, tak se ještě stavujeme na nákupu. Když vylezeme z krámu tak už prší a proto nám nezbývá než jít opět na hotel.
Po obědě se jdu ještě projít, jelikož je to vlastně poslední možnost pokochat se alpskou přírodou. Vyrážím, ale ani ne po dvou kilometrech mě chytne bouřka. Rychle vytahuji pláštěnku - pončo - a spěchám zpět k pensionu. Bouřka propuká v plné síle, ale to jsem naštěstí už doma. Hromy se rozléhají údolím a odrážejí se od strmých alpských stěn. Zítra nás čeká už jen cesta domu - do Čech. No ještě je tu možnost, že se ráno vyčasí a my pojedeme na Grossglockner, ale to je opravdu malá naděje ...

Den čtvrtý :

Tak a je tu odjezd. Vstáváme opět do rozpršeného rána, takže cesta na Glockner padá. Balíme věci a v 9hodin jsme již na cestě domů. Cesta po dálnicích ubývá rychle. Prší až za Salzburg. Co říci na závěr? No kdyby bylo pěkné počasí, tak by to byla nejhezčí dovolená. Ale takto to byly čtyři dny nadějí na lepší počasí, čtyři dny dešťů a alpských vrcholků v mracích. Draze zaplacené čtyři dny dovolené ... no snad tedy příště.

Použité vybavení :

Používal jsem oblečení zn. Directalpine, které ani jednou nezklamalo. Trekové boty NorthFace byly skvělou volbou a společně s ponožkami z Coolmaxu poskytly výborný komfort S sebou jsem měl fotoaparát Nikon D200 se třemi objektivy - Sigmou 10-20, Sigmou 18-50 a 70-300VR a blesk SB600, k tom ještě stativ Manfroto 055ProB s Hlavou 488RC2. Ani jedna součást mé fotovýbavy nezklamala. Vše jsem nosil ve fotobatohu Tamrac Adventure 7 - to je doslova zázrak nacestování. Skládá se ze dvou oddělených komor a má skvěle polstrovaná záda. Popruhy sedí perfektně a ani po delší chůzi jsem nepociťoval bolení zad či únavu. Jedinou nevýhodou je nemožnost upevnění stativu. Pro zájemce o podobnou dovolenou doporučuji pevné boty, dobré oblečení, nepromokavou bundu a pohodlný batoh. A hlavně lepší počasí.

Cestopis č. 2 - Krimmelské vodopády

http://www.turistika.cz/cestopisy/show/krimmelske-vodopady--1.html

Uprostřed Rakouska, v spolkové krajině Salcbursko, na konci údolí Pinzgau (to je známé zejména chovatelům hovězího dobytka) nad horskou vesnicí Krimml se nachází pohádkové místo - divoké vodopády. Domácí lokálpatrioti tvrdí, že jsou nejvyššími v Evropě a nemáme důvod jim nevěřit, vždyť vody horské říčky Krimmler Ache zde padají přes tři prahy v celkové výšce 380 m (v propagačních materiálech se uvádí i 385 m: dolní stupeň 140 m, střední 100 m a horní 140 - 145 m). Na jejich vznik měla podstatný vliv síla ledovců v době ledové.

Malebné i léčivé

Když jsme před čtvrtstoletím navštívili Krimmelské vodopády, vyvezl nás do Krimmlu vláček úzkorozchodné železnice. Dnes jezdí vlak jen do Mitersillu a tak jsme loni využili autobus z Zell am See, a to až na parkoviště pod vodopády. Tehdy i dnes před brankou, kterou střeží přísná holka, je kasa: vstupné 2 € slouží především na údržbu vyhlídek a chodníku, jehož stoupání je zmírněno serpentinami, aby po něm mohli vystoupit i starší lidi, dokonce i s hůlkami v ruce anebo maminky s kočárky. Prvé schody vedle dolního vodopádu vybudovali už v r. 1835. Schody se v roce 1879 změnili na úzkou stezku, no po spuštění provozu krimmelské (pinzgauské) lokálky v roce 1898 přibývalo návštěvníků, co vedlo k rekonstrukci chodníku do dnešní podoby. Slavnostně byl otevřen 11. srpna 1901. O dva roky později začali místní podnikavci vybírat mýto, resp. vstupné. Samozřejmě, že před vchodem k vodopádům jsou nejrůznější stánky s občerstvením a suvenýry (nerosty, kravské zvonce a jiné) a informační panely, jako i informační středisko Národního parku Hohe Tauern, do něhož Krimmler Wasserfall náleží.

Už nejspodnější stupeň nás přesvědčí o obrovské síle vody, ale i o neskutečném čaru tohoto kouta přírody. Na vyhlídkách se musíme skrýt v kapuci anebo pod deštníky, protože vítr nese závoj chladných kapek. Platí to zejména o vyhlídce Regen Kanzel (Regen je v němčině déšť). Jak jsme se dočetli v místním tisku, výzkumy prokázali, že pobyt u vodopádu a zejména jeho vodní tříšť má příznivý účinek na lidi trpících astmatem. Malebnost zvyšují oblouky duhy, která obyčejně při prohlídce nechybí.

Zdrojem jsou ledovce

Zdrojem Krimmelských vodopádů je 17 potoků, které vytékají z ledovců Zillertalských Alp. Trvá zhruba 9 - 12 hodin, kým se voda z pramenů dostane po asi 18 km toku až na horní práh vodopádů, takže nejbouřlivější jsou mezi 21. až 24. hodinou. A samozřejmě tehdy, když se v dlouhém údolí Krimmler Ache rozzlobí mračna s hromy a blesky. Průtok tohoto horského toku se pohybuje v průměru od 0,2 po 57,2 m³/s, minimum je v únoru (vodopády však mají svou nenapodobitelnou malebnost i v ledovém objetí), maximum v letních měsících. Podle knižního průvodce nejvíc vody proteklo Krimmelskými vodopády 25. srpna 1987 a bylo to až 180 m³/s. Za rok je to v průměru kolem 177 miliard litrů vody, což je ohromná síla, která lákala podnikavce. Už ve svých počátcích se cestovní ruch setkával v ostrém souboji s energetickou lobby, která v roce 1899 začala využívat 12 m³ vody na pohon 19 turbin vodní elektrárny. Naštěstí argumenty odpůrců z řad ochránců přírody se ukázali být silnějšími a v další energetické výstavbě se už nepokračovalo. V roce 1961 se stali Krimmelské vodopády přírodní památkou a o šest let později jim Rada Evropy udělila Evropský diplom pro ochranu přírody.

Cestopis č. 3 - Rakousko, tour Alpami

http://www.turistika.cz/cestopisy/show/rakousko-tour-alpami.html

Rakousko 2010

7.8.

Vyrážíme do deštivého dne a déšť nás neopouští ani po příjezdu do Obertraunu u hallstattského jezera. Náš hotel leží přímo u jezera, škoda jen, že nám počasí nedovolí se po pětihodinové jízdě trošku protáhnout procházkou po břehu.

Soňa s Otou přijíždějí chvilku po nás. Společně se ubytováváme a jdeme se do restaurace najíst. I když nám recepční na otázky týkající se vývoji počasí moc nadějí nedává, zůstáváme optimisty. Naši víru posílí i ustávající déšť.

Po večeři jde Lenka uspat Adámka a my ostatní se jdeme porozhlédnout po městečku. Obertraun je taková poklidná větší vesnice tvořená převážně dřevěnými domy alpského stylu, z kterých většina místních vytvořila penziony a hotýlky. Ale hlavním lákadlem jsou překrásné kopce úzce svírající jezero a celé údolí. Snad se mlha zvedné odkryje nám i výhled na dominantu Krippenstein. Soňu s Otou jsem nechal u jezera a šel se mrknout na Lenku s Adamem. Syn nám už spal a Lenka na nás čekala v mezipatře. Moc dlouho jsme ale neponocovali a s vidinou lepšího počasí se odebrali na pokoje.

8.8.

Pořád je zataženo a pošmourno, ale alespoň neprší. Pro naši dnešní návštěvu Hallstattu nám to až tak nevadí, i když sluníčko bychom uvítali. Autobus nám jede z blízkého nádraží chvilku po desáté. Jsme tam raději o pár minut dřív, ale čekání nás po chvíli odměnilo modrou oblohou. Z mraků se postupně vyklubali okolní hory dachsteinského pohoří s Krippensteinem v čele. Lepší počasí nám podstatně zvedlo i náladu. Autobus měl malou zajížďku ke stanici lanovky a v Hallstattu nás vysadil u přístavišť lodí. Do města vstupujeme promenádou po břehu jezera až k vstupní bráně do starého města. Ono je to spíše městečko s dvěma náměstíčky a roztroušenými dřevěnými domy ve srázu nad jezerem. O jeho slávu se postarala nejen okolní příroda, ale i archeologické nálezy až ze starší doby železné (pojmenované hallstattská) a především původní historické solné doly. Tam se máme v plánu podívat až po obědě. Nejprve si projdeme městečko a šplháme až hornímu kostelu, kde navštívíme i místní kostnici s malovanými lebkami. Hallstattané se tomuto způsobu uchovávání ostatků uchýlili hlavně z nedostatku místa. Malinkatý hřbitůvek kolem kostela to vše potvrzuje. I sama kostnice je jen malá místnost vyhloubená ve skále.

Jelikož máme sebou i archeoložku Soňu, nemůžeme vynechat návštěvu patřičného muzea. Má novou expozici, která dokumentuje celou historii tohoto mikroregionu, a vřele ho doporučuji. Zaujme i laickou veřejnost. Jen dvouletého Adámka nechalo chladným a věnoval se raději taháním figurek obřích šachů před muzeem.

Obědváme jen tak buřtík u stánku a přesouváme se k stanici lanovky, která nás vyveze k zámečku Rudolfsturm, odkud vytlačíme náš offroadový kočárek k vstupu do solných dolů. Soňa zde již byla, tak tuto atrakci přenechává nám a svolí se pohlídat Adama. Ještě, než nás vpustí do šachet, tak se musíme vsoukat do speciálních, špíně odolných oblečků. Zmiňuji se o tom proto, že hlavně Lence to obzvláště slušelo.

Prohlídku šachet začínáme husím pochodem historickou štolou Marii. Hlavním tahákem dolů je sestupování do jednotlivých úrovní dřevěnou skluzavkou a taky velké krásně nasvícené solné jezero. Prohlídka se samozřejmě skládá z ukázek historického i současného dolování soli a nevynechá ani návštěvu těch nejstarších štol. Jako pozorností nás na závěr obdarovali malou hallstattskou solničkou.

Blíží se doba vyplutí poslední lodi do Obertraunu. Plavba byla sice krátká, ale loď nás aspoň vysadila přímo u našeho hotelu. Počasí je stále nádherné, přesouváme se tedy rovnou na travnatý břeh jezera, kde vypustíme Adámka na dětské hřiště. Otík se Soňou nám všem skočili pro pizzu, takže jsme na čerstvém vzduchu s výhledem na západ slunce nad jezerem až do půl osmé. Den uzavíráme pivkem v mezipatře.

9.8.

Vzhůru na Krippenstein. Nejprve autobusem k lanovce, pak vyjíždíme do první úrovně, kde nás zláká návštěva Obří ledové jeskyně. Přístupová cesta ke vstupu do jeskyně dala zabrat hlavně mě, vytlačení vozíku do prudkého kopce mě lehce vyčerpává. Ale když už je Adam tady, rozhodneme se podívat do jeskyně i s ním. Maminka kluka patřičně obalí vrstvou oblečení a když proti tomu nemá nic ani naše průvodkyně vklouzneme do ledového království všichni. Prohlídka stála za to. Některé ledové skulptury byly opravdu úchvatné, ale Adam se už celkem pronese, takže jsem byl asi jediný, co uvítal její konec.

Po výborném obědě u stanice lanovky se vyvezeme až do 2109 metrů. Původně jsme chtěli podniknout tříhodinový okruh pod Dachsteinem, ale jeskyní jsme nabrali skluz, tak se musíme spokojit s hodinovou vycházkou k vyhlídce pěti prstů. Výhledy máme úžasné, jen vrcholek Dachsteinu je stále v mracích. Vyhlídkou pěti prstů se rozumí ocelová konstrukce, která svými pěti plošinami vybíhá přes kolmou stěnu nad hallstattské jezero. Kocháme se výhledy a pozorujeme také několik paraglaidistů při letu nad jezerem. Cestou zpět zdoláváme i vrcholek Krippenstainu. Adámek tento výstup oslavil po svém. Pos..l se takovým způsobem, že to ani plínka nezadržela a museli jsme ho na střeše Evropy kompletně převléknout. Což okořenil dojímavým pláčem a protestem „větřík už ne, zima, zima“. Nicméně jsme vše zvládli a na vrcholku jsem ho za odměnu hrdě zvěčnil.

Cestou zpět nás lehce zdrží sladká tečky u prostřední stanice lanovky v podobě sachru a kávy, ale autobus do Obertraunu v pohodě stíháme.

Večer je teplý, a tak jdeme po příjezdu k hotelu zase na břeh a opakujeme včerejší scénář. Jen Soňu procházka vyčerpala a na chvilku na pokoji odpadla. Zítra se rozdělujeme. My pokračujeme do Zell am See a Otík veze Soňu kousek za Vídeň, kde má nastupovat na nějaké římské vykopávky. Hallstatt nás svou přírodou okouzlil. Doufáme, že nám další polovina dovolené taky vyjde.

10.8.

Po snídani se loučíme se švagry. Zatím co pro ně dovolená končí, my pokračujeme. Dnešní den se přesouváme do Zell am See, ale cestu si lehce prodloužíme přes transalpskou Vysokotaurskou silnicí. Za St. Johanem odbočíme do Gasteinského údolí, kde se kousek za lázeňským městem Bad Gastein necháme i s autem naložit na speciální vlak a projedeme osm a půl kilometrovým tunelem. Toto, především bezpečnostní opatření má zabránit katastrofickým scénářům v případě zablokování tunelu nehodou. Jde sice o zdržení, ale jako zážitek to stojí zato. My jsme měli celkem štěstí, protože vlak se právě nakládal, tak jsme mnoho času neztratili. Po krátkém zastavení na oběd a doplnění pohonných hmot odbočíme ve městečku Winklern na již zmíněnou ledovcovou panoramatickou magistrálu. Po zaplacení mýta začínáme stoupat. Chceme se ještě zastavit na vyhlídce France Josefa s výhledem na Grossglokner, takže se na kruhovém objezdu dáme do leva. Až na horní parkoviště se však nedostaneme. Je už plné, proto se z historického Glokner hauzu k vrcholu přepravujeme kyvadlovým autobusem. Jezdí zdarma, nevidíme tedy důvod stát nekonečnou frontu a čekat až se na vyhlídce nějaké to místo uvolní.

Nedivíme se, že si tohle místo oblíbil i Rakousko – Uherský císař. Je zde opravdu krásný výhled nejen na nevyšší horu Rakouska (Grossglokner 3797 m. n. m.), ale i na celý ledovec. Krátkou procházkou se dostáváme až k vyhlídkové věži a využíváme kousku modré oblohy k pořízení několika fotografií. Adámek se ale místo velehorám věnuje místním svišťům, kterých je tady spousta. Je jimi tak uchvácen, že si jednoho plyšového odváží sebou. Dáváme mu jméno Pišta a vysvětlujeme mu, že bydlí tady vysoko v horách a s Adámkem se bude od teď kamarádit. Pištovu pískání se dnes již nezbavíme.

Z Glokner hazu pokračujeme opět autem přes sedlo ve výšce 2575 m. n. m až k vyhlídce na 2577 m vysoké Edelwaisspitze. Cestou se nám otevírají překrásné výhledy na vrcholky Vysokých Taurů. Tedy neustále zastavuji a fotím, zase zastavuji a fotím až do zblbnutí. Tato 43 kilometrová silnice propojená řadami tunelů byla vybudována ve třicátých létech dvacátého století a jde o opravdu mistrovské dílo rakouských inženýrů a neměl by ji vynechat žádný milovník vrcholků momentálně uzemněný dvouletým horalem v podobě našeho Adámka.

Po příjezdu do Zell am See se jdeme ubytovat do již předem zamluveného statku nad jezerem. Paní domácí však z nějakého nepochopitelného důvodu na naši e-mailovou korespondenci kouká rozpačitě a s politováním nám sděluje, že má plno. Trošku se rozčílím a vybičuji statkářku k akci. Po chvilce nám zařizuje pohodové ubytování u paní Anni v městečku Thumersbach. Sice se nám rozpršelo, ale hlad nás donutil vykročit do letní bouřky. Naštěstí je kousek příjemná restaurace, kde déšť přečkáme u guláše z lišek a jedné pizzy.

Jelikož se mám krásně vyčasilo, náročný den uzavíráme procházkou u jezera a skotačením na dětském hřišti.

11.8.

Dnešní den věnujeme Adámkovi. Celé dopoledne strávíme v nedalekém zooparku s dětským hřištěm za městečkem Ferleiten. Chovají zde především endemické živočichy a Adámek si to zde opravdu užil. Od povoleného krmení jelenů, kozorožců, koz a kamzíků jsme ho nemohli odtrhnout. Po obědě jsme si ještě chvilku pohráli na hřišti a vrátili se uspat kluka do penzionu. Ten nám usnul už cestou. Přenášíme ho na pokoj a sami si poshovíme na terase před domem.

Když se Adam vyspal do růžova, přeplouvám jezero a vyloďujeme se v Zell am See. Centrum je sice středověké, ale malinké. Projdeme ho za pár minut a kočárek parkujeme na moc pěkném dětském hřišti na břehu jezera. Adámek se tady vyřádil hlavně na malém bagru.

Návštěvu města využijeme i k nákupu potravin na dnešní malý piknik na naší pokojové terásce. Od paní domácí si kupujeme vychlazené pivko a pouštíme se do tyrolských sýrů a salámů. Adámek měl dnes tolik zážitků, že nám usnul s Pištou v náručí už před osmou.

12.8.

Balíme vybavení do hor, vč. nosítek pro Adámka a autem se přesouváme do vesnice Krimmel, odkud stoupáme k stejnojmenným vodopádům, které svou 380 metrů vysokou kaskádou patří mezi nejvyšší v Evropě.

Cesta hned za pokladnami začíná za mohutného hřmění v mlžném oparu prudce stoupat. Padající vody zde tvoří velice specifické mikroklima, což vyhovuje endemickým kapradinám (Pérovník Pštrosí) a houbovitým lišejníkům, které zde rostou v mnoha barevných odstínech. My však věnujeme své pohledy hlavně mohutné mase vody, která se valí z horizontu. V serpentínách jsou zbudované přírodní vyhlídky a skoro pokaždé jsou obsypané fotografy. Každý pohled je jiný a každý stoji zato. Na vršku prostřední kaskády nám však začíná pršet a Adámek v nosítkách právě usnul. Trošku tedy do toho šlápneme a schováme se v bufetu chaty Schonangeri. Naštěstí nepršelo dlouho a my můžeme pokračovat až na vrchol horní kaskády a pak dále Krimmelským údolím. Po hodině chůze se údolí rozestoupí a před námi se objeví na zelené alpské louce farma Holzlahmeralm. Samozřejmě zde nechybí ani stádo krav s Milkou v čele. Tato rustikální typická chata je opravdu rájem. Krásná příroda, úžasná kuchyně, čerstvé mléko, sýry, spek a k tomu vytopená místnůstka zalitá vůní vinoucí se z kuchyně. My jsme ochutnali místní specialitu Kaspressknodel. Jde o knedlíky ze sýrového těsta zalité silným vývarem. Vypadalo to zvláštně, ale chutnalo to výborně. Na farmě strávíme více jak dvě hodiny. Adámek neví kam dřív, od kraviček lítá k řece házet kamínky (po krmení zvířat, druhá nejoblíbenější aktivita této cesty), pak následuje pískoviště a klouzačka. Nakonec se zpátky na parkoviště svezeme dodávkou farmáře. Ještě není tak pozdě, tak se rozhodujeme překonat (autem) sedlo Gerlos a nahlédnout do druhého údolí s Speicherským jezerem a výhledy na štít třítisícové Wildkarspitze. Sice nás to stálo mýto na Gerlospasu, ale stálo to zato. Přijeli jsme sem hlavně něco vidět, tak těch pár euro přehlédneme. Satisfakcí nám byl i krásný výhled na štíty Taur s krimmelským vodopádem uprostřed.

Cestou zpět do Thumersbachu se zastavíme jen nakoupit suroviny na osvědčený piknik na terásce. Tentokrát však po večeři odpadáme svorně všichni. Krásný den v krásné přírodě.

13.8.

Po probuzení mé kroky vedou nejprve na terásku. Dobré počasí je pro dnešní program – tůru v Kitzbuhelských Alpách stěžejní. Bohužel to vypadá nejistě. Vracím se tedy do pokoje a zahloubám se do mapy a průvodce. Po chvilce mám v hlavě náhradní program. Výlet do Lichtensteinské soutěsky. Balíme věci včetně oblečení do nepohody a odjíždíme směr St. Johannn im Pongau. Kousek před tímto městečkem sjedeme z hlavní silnice a zastavujeme na parkovišti u vstupu do soutěsky. Adámek putuje do nosítek a zamíříme do rozeklané štěrbiny s hučící řekou po nohama. Cesta soutěskou vede na vysutých chodnících, v tunelech a po stezkách vydlabaných do skály kde Vám sem tam zbloudilá kapka i přes kvalitní outdoorové oblečení zastudí za krkem. My to snad ani nevnímáme. Každým krokem se nám otevírají neskutečné průhledy do zákoutí, kde právě proniknuvší sluneční paprsky dělají radost hlavně fotografům. Procházka končí u padesátimetrového vodopádu tryskajícího z protější skály. Paráda. Ještě, že jsme si přivstali. Cestou zpět se totiž musíme prodírat davem turistů, které sem přivážejí autobusy snad z celé Evropy. Pod tíhou zážitků si všimneme, že nám Adam v nosítkách usnul až skoro u východu. Opatrně ho přenášíme do auta a vracíme se k Zellerskému jezeru.

Po obědě v jídelně u supermarketu se rozhodneme i přes zamračenou oblohu k výletu do nedalekého Kaprunu. Vyjedeme až ke stanovišti kyvadla, které vyváží turisty k horním kaprunským přehradám, ale podle zklamaných obličejů právě navrátivších se turistů od tohoto podniku upouštíme. Vrátíme se o kousek dolu a rozpačitě obšlapujeme okolo dolní stanice lanovky vedoucí na ledovcem pokrytý 3202 m vysoký Kitzsteinhorn. Jelikož právě odbyla 14:00 hodina a lísky na lanovku zlevnili o polovinu, rozhodujeme se s nadějí, že vystoupáme až na mraky, vrchol dobít. Až na horu se dostáváme s dvěmi přesedáními a poslední úsek je už celkem dobrodružný. Kabina spíš připomíná korbu náklaďáku, než turistickou lanovku. Mlha na vrcholu bohužel neustoupila a ke všemu se ještě přidal déšť. Kilometrový průchod tunelem v hoře na vyhlídkovou terasu podnikáme sice zbytečně, ale když už jsme se dostali až sem, tak nás těch par kroků nespasí.

Ten den už pršet nepřestalo. Čas zabíjíme nákupem potravin a omrknutím sortimentu sportovních obchodů v Zell am See. Do postelí dnes jdeme opravdu brzo. Třeba budeme mít zítra štěstí.

14.8.

Dnešní den vypadá o poznání lépe. I když vrchol Schmitenhohe nám pořád ještě zakrývá poklička z mraků. Přesto se začneme po snídani připravovat na šestihodinový trek s názvem Pinzgauer spaziergang z 1965 m vysokého Schmitenhohe až na vrchol Schattberg Ost (2018 m. n. m). Auto parkujeme u dolní stanice lanovky a kupujeme kombinovaný lístek, který nás vyveze na Schmitenhohe a sveze z Schattbergu do Saalbachu.

Tentokrát jsme mraky převezli, vlastně nadjeli. Po výstupu s kabinky nás zalijí sluneční paprsky a z neprostupné hradby oblaků na nás vykoukne Grossglokner a ostatní vrcholy Vysokých Taur včetně včerejšího Kitzsteinhornu. Naše hřebenovka nás nejprve lehce spustí z vrcholu, kde chvilku ztrácíme značku a motáme se v kruhu. Nakonec za pomocí mapy a kompasu určuji směr a noříme se do mraků. Začátek stezky vede přes borový les s temně modrými jezírky s borůvčím. Postupně však z mlhy vyšplháme na plochý trávou pokrytý hřeben, který nás zavede až pod horu Niedererr Gernkogel, kde si na chvilku odpočneme a nakrmíme vrtící se náklad v nosítkách na mých zádech. Zde musím zmínit Adámkovu hlášku: „Adámek chodí taky po horách jako táta, ale v batůžku“.

Výhledy jsou zde opravdu nádherné. Po levé ruce nás neustále doprovází hřeben Taurů a po překonání malého sedla u vrcholu Hochkogel s nám vpravo otevře i pohled na vrcholy Salzburger Kalkalpen. Moc se ale zdržovat nemůžeme. Poslední lanovka do Saalbachu jede z Schattbergu v 16:15 a ta půlhodinka bloudění na začátku nám začíná chybět. Míjíme krásná plesa, travnatá sedla, pasoucí se krávy.... Škoda jen, že se nemůžeme na půl hodiny zastavit, natáhnou se a jen tak se kochat.

Horní stanici na Schatterbergu dobýváme těsně po šestnácté hodině. Stačíme si koupit ještě něco k pití a už jedeme dolů do Saalbachu. Od tud nám po chvilce jede autobus zpět do Zell am See. Pak už stačí městským autobusem vyjet pod Schmitenhohe pro auto a za pár minut si už lebedíme na terásce našeho pokoje. Já se přiznám, že toho mám pro dnešek celkem dost. On se ten náš klouček už celkem pronese.

15.8.

Balíme, loučíme se s paní Anni a míříme domů. S malým zastavením ve Werfenu s dominantním hradem z 16 století jsme doma kolem páté odpoledne.

Závěrem není co dodat. Počasí nám vyšlo, v horách jsme se neztratili, viděli jsme, co jsme si naplánovali. Takže: Díky Rakousko!

Sepsal Marek Schauer

Cestopis č. 4 - Weißsee

http://www.milantesar.net/fotografie/rakousko-2007-6-cast-weisssee-a-vysokohorske-vodni-prehrady

První překážkou na cestě vzhůru k jezeru je horská alpská silnička, která se kroutí z údolního Uttendorfu k dolní stanici lanovky v osadě Enzingerboden ve výšce 1480 m. Během jízdy nahoru jsem byl vděčný za to, že jsme se rozhodli vyrazit brzy a nemuseli se složitě vyhýbat ostatním autům. I tak jsem se nakroutil volantem až až.

Po příjezdu nahoru jsme zhodnotili stav cesty, stav počasí a předpokládaný čas výstupu a nakonec jsme se rozhodli použít lanovku pro cestu nahoru a dolů. Nejsme sice žádná béčka, ale mraky slibovali déšť. Jízda lanovkou byla poměrně příjemná a kabinka nás vyvezla až k Rudolfshütte na břehu jezera Weißsee ve výšce 2315. Jen se člověk nesmí zaposlouchat do roztodivných zvuků, které lanovka během jízdy vydává (nehledě na to, že se pazvuky se stoupající výškou obměňují).

Weißsee je (nečekaně) modré jezero obklopené štíty hor a ledovců. Pohled nám trochu kazily nízko ležící mraky, ale i přesto to bylo parádní. Od horní stanice lanovky lze podnikat několik více či méně dlouhých a náročných túr po okolních kopcích. My jsme si z nabídky vybrali výstup na vrchol Medelzkopf (2760 m – asi nejvyšší bod dovolené). Zprvu lehký výstup nabíral postupně na sklonu i obtížnosti a zlatým hřebem byl výstup po balvanech k vrcholu. Naštěstí nás alpský vrchol odměnil výhledem na Weißsee i o něco níže položené jezero Tauernmoossee (které je jen tak mimochodem přehradou s největší délkou zakřivené hráze v Evropě – jeho hráz je dlouhá 1100 m). Škoda jen, že jsme se už na přehradu nestihli podívat – čas se nachýlil a navíc se spustil alpský deštík.

Cestopis č. 5 - Zell am See

http://www.milantesar.net/fotografie/rakousko-2007-5-cast-zell-am-see-a-schmittenhoehe

Příjezd po silnici do Zell am See nás příliš nenavnadil. Známý a opěvovaný cíl turistů není na první pohled nic zvláštního. Ale když se člověk v podvečer vydá na toulku kolem jezera, rozhlíží se a uvědomí si, že všude kolem jezera jsou hory od kuželovitých kopců až po skalnaté štíty Vysokých Taur, dostane toto místo úplně jiný rozměr. Je to oblíbená oblast nejen cyklistů, turistů a surfařů, ale i parašutistů a paraglidistů. Co chvíli se z letadla na obloze vyřítí k zemi 4–5 odvážlivců doufajících v otevření padáku. Kolem celého jezera vede (cyklo)stezka, po které se chodí, běhá, jezdí na kole a na některých místech i bruslí. Celý okruh má 11 kilometrů, takže pro běžce je to docela výzva.

Pár slov k ubytování. Na břehu Zeller See se nacházejí dva kempy. Na severu je to velký a hlučný Seecamp, na jihu menší a klidnější Südufer – samozřejmě jsme zvolili raději menší a klidnější variantu, protože přes noc je lepší se pořádně vyspat a nabrat síly než poslouchat rozjívené cizince, kteří nevědí, kdy mají zalehnout. Nedaleko kempu prochází okružní cyklostezka kolem jezera a pár stovek metrů daleko je i jezerní pláž pro osvěžení v horkých letních dnech. Nevýhodou menšího a klidnějšího kempu je nadprůměrná koncentrace komárů, kteří ve večerních hodinách poměrně nechutně obtěžují (komáři jsou zřejmě daň za blízkost mokřadů, které zvláště ráno vyhlížejí romanticky – viz fotky)

Samotné městečko Zell am See je ještě živější než všechna námi dříve navštívená města, ale přitom si udržuje typicky rakouskou malerisch povahu. Na místní jezerní promenádě se prochází lidé snad všech ras a národností, včetně významného množství českých spoluobčanů.

Jdeme na Schmittenhöhe

Jako první turistický cíl jsme zvolili ten nejbližší – horu Schmittenhöhe, která se tyčí přímo na městem. Přímo na horu se dá vyjet lanovkou, ale kromě této jezdí ještě několik dalších, které dopravují turisty po různých dalších okolních kopcích. Abychom si zasloužili radost z dobytí vrcholi, vyvezli jsme se lanovkou na Areitalm (1453 m) a pěšky pak dobyli Schmittenhöhe (1965 m). Široká a poměrně pohodlná cesta byla na několika úsecích přerušena stavebníky, kteří připravovali nové lanovky na zimní sezónu. Při pohledu na obrovské stavební stroje a poměrně příkrý kopec pod námi jsem často žasnul, kam až s tím dokážou vyjet.

Výhled shora byl klasicky nádherný do všech stran a navíc nám polední svačinu zpříjemňovala banda paraglidistů startujících na svou cestu do údolí. Za zpáteční lanovku jsme ušetřili a klesali zpět do údolí po svých – samozřejmě za průběžného focení nových a nových výhledů.